Před tím než začneme číst řádky o historii vzniku Hapkido, si na úvod  řekněme, že toto bojové umění nebylo vytvořeno jen prací jednoho člověka.  V literatuře se můžeme dočíst o několika teoriích vzniku Hapkido. Níže na těchto stránkách je k přečtení jedna z verzí popsána v knize“Šota šou   Hapkido“.
Zakladatel HapkidoZakladatel Hapkido mistr Choi, Yong-sul, se narodil v roce 1904 v korejském městě Taegu. V roce 1909 byla Korea okupována Japonskými vojsky. Když bylo Choi 7 let, byl vyvezen ze své země do Japonska na práci. Využívání korejských dětí na různé druhy nucených prací v Japonsku, bylo normální praktikou okupačního režimu. Osud tomu chtěl tak, že se Choi dostal do služeb Sokaku Takedy, přímého potomka zakladatele Daito Ryu Aikidžu Džucu. Takedovi bylo 44 let, když k němu přišel 7 letý chlapec Choi., kterému dali japonské jméno Jošida.Daito Ryu Aikidžu Džucu se jeví jako starodávný druh Aikidžu džucu. Podle korejské legendy, Aikidžu Džucu založil princ Sodazumi (884-916), známý v Korei pod jménem Teidžun, šestý syn japonského imperátora Sewa. Podle oficiální histografie stylu Aikidžu Džucu, se naopak jeví jako zakladatel Minamoto No Jošimicu (1045-1127), třetí syn Minamoto No Jorijoši (988-1075), který byl potomkem imperátora Sewa z pátého pokolení. Dokud se klan Minamoto lišil těsnými vazbami příbuzných, nebylo pochyb, že mnozí jejich členové měli svůj přínos na rozvinutí Daito Ryu Aikidžu Džucu. Ale nemalou zásluhu na založení stylu má právě Minamoto No Jošimicu.

Rodina Minamoto má své kořeny v období Heinan (794-1185), v celé historii země představolvala jeden z hlavních klanů Japonska. Ví se, že jméno Minamoto No Joritono (1147-1199) stál na počátcích formování šogunátu Kamakura. Po čas existence kdy byli v zemi u moci samurajové, Jošikijo (1094-1145) starší syn Minamoto No Jošimicu, opustil hlavní klan a odcestoval v oblast země známou pod názvem Kai. Pod svým jménem tam založil novou větev klanu Minamoto, ze které se oddělila rodina Takeda, v nadcházejících letech utvářející styl Daito Ryu Aikidžu Džucu.

Po uplynutí několika století se znalosti o Daito Ryu tajně předávay v rodině Takeda z generace na generaci, dokud se na konci 19. století dědicem tohoto stylu nestal Takeda Sokaku (1860-1943), 32 potomek zakladatele tohoto stylu bojového umění. On jako první otevřel školu Daito Ryu na japonském ostrově Hokaido a stal se prvním členem rodiny Takeda, vyučující bojový systém nejen pro japonské představitele, ale i pro všechny kteří se ho chtěli naučit. Bojové techniky obsahnuvší se v systému Daito Ryu Takedy Sosaku, se skládaly z pákových technik, hodů, chvaty na trup, metody dušení, ale také údery pěstmi, chodidly a koleny.

Různé prameny se rozchází, když popisují vztah Takedy a mladého Choi. Mnohým přívržencům stylu Hapkido se nelíbí, že Choi je vlastně přímým pokračovatelem stylu Daito Ryu Takedy. Fakt, který není populární a připomíná se co nejméně je ten, že Choi plnil u Takedy (svého pána) tu nejpodřadnější práci. Abychom správně pochopili složitosti vztahu Takeda Choi, musíme se na ně dívat v historické perspektivě. Takeda byl posledním představitelem samurajské větve své rodiny. Japonci se vždy cítili být božskou rasou. Korejce považovali, v lepším případě, za druhořadý národ a v horším případě za pěšáky ve hře jménem život. Není pochyb, že Choi se zalíbil Takedovi, ale pro své postavení nemohl z mladého chlapce (korejce), udělat svého přímého žáka (syna), aby nenarušil nacionální a kulturní tradice.

Při práci osobního sluhy Takedy se Choi účastnil výuky stylu Daito Ryu, které vedl jeho pán. Není zdokumentováno, kdy začal Choi výuku fyzických aspektů tohoto bojového umění. Vypráví se, že když v roce 1935 Takedu vyzval na souboj učitel jedné z mnoha škol bojových umění, mistr Daito Ryu hned na začátku nabídnul Choi střetnout se s vyzyvatelem. To byla normální praktika, když mistr přijal souboj od mistra libovolného stylu. Vždy nejdříve bojovali nejlepší žáci svých mistrů, když souboj prohrál, ostudu vždy sklidil jeho učitel. Na otázku proč zrovna Choi, Takeda odpověděl: „Kdo jiný z mých žáků se mnou strávil více času a více se naučil, když ne můj sluha?“ Choi se utkal v souboji a svého protivníka porazil.

 

Morihei Uešiba, budoucí zakladatel stylu Aikido, se začal v 7 letech učit Daito Ryu pod vedením mistra Takedy, když Choi byl ve službě mistra. Právě kvůli tomuto hledají historikové podobnost mezi Hapkido a Aikido. I proto že oba tyto styly bojových umění mají stejné kořeny a v některých případech i stejné techniky se jeden od druhého liší svou filosofií.

Choi sloužil u Takedy přes 30 let, do smrti svého pána 25. dubna 1943. Po smrti svého pána opustil dům a vrátil se do Taegu. Po vybojování nezávislosti Koree Choi daroval své zemi Hapkido. V začátcích své výuky učil své následovníky čistý styl Daito Ryu. Postupně se na korejském poloostrově začaly objevovat nové styly národních bojových umění, které postupně do svých stylů začali zapojovat starodávné bojové umění Taekyon. Tyto nové styly nemohly ujít vnímání mistra Choi a ten také začal ve svém stylu praktikovat agresivní techniky úderů nohama a rukama, charakteristické pro starodávné korejské bojové umění.

Hapkido tak jako jiná bojová umění, vzniknuvší po vybojování nezávislosti Koree, se rozvíjelo pomalu a těžce. Jen samotný název byl několikrát změněn. Nový styl se např. jmenoval: YU KWON SUL, JUSUL, HO SIN MU DO, BI SUL, dokud se v roce 1963 oficiálně pojmenovalo na Hapkido.

Energie ki

Hapkido není jen systém sebeobrany, ale také zahrnuje fyzická a duchovní zdokonalování člověka. Tohoto cíle se dosáhne až poté, co bojovník pochopí anatomii člověka a tok energie člověka, známou pod názvem KI.

Rozvoj ki

Ki představuje speciální energii, která proudí kolem nás ve všech předmětech. Není to však fyzikální síla, která se dá rozvíjet „normálním“ tréninkem. Při správném pochopení energie ki může být směrována do svalů a efektivně využívána. V tréninkovém procesu Hapkido se bojovník postupně dostává k vědění, že energie ki se jeví jako pramen zdraví a ne fyzické síly. Poprvé byla energie Ki popsána v práci ,,Chuangi neiczing“ která, jak říkají legendy, se objevila na světě v roce 2697 před našim letopočtem. Podle mínění historiků, sepsání této problematiky se datuje přibližně do roku 300 př. nl. Přibližně kolem roku 200 př. nl. vědomosti o ki pronikly do Koree, kde byly přijaty s velkým nadšením. Bojovníci Hwarang jako první využili znalosti o ki nejen k léčebným účelům, ale i v procesu fyzických a psychických tréninků.

U zdravého člověka teče ki volně v meridiánech celého těla. Meridiány představují neviditelné řečiště, ve kterých cirkuluje ki, kontrolují se vnitřní orgány a zabezpečuje normální funkce různých částí organismu člověka, např.: srdečně-cévní systém a orgány dýchání. Když se volný tok energie zablokuje, byť jen v jediném meridiánu, člověk pociťuje nevolnost, která může svědčit o rozvinutí fyzických i psychických problémů. Po celé dráze meridiánů je rozeseto mnoho bodů tzv. Hjeol. Jsou vytvořeny speciální techniky působící na tyto body, vedené speciálními jehličkami, kterými se provádějí léčebné procedury akupunktury. Tlakem na daný bod hjeol je možno napravit v něm tekoucí energii a tou samou technikou lze uvolnit zablokovaný tok energie ki. Nelze se dívat na bojová umění jen jako na cvičení fyzické zdatnosti a způsob sebeobrany. I když fyzické schopnosti člověka se rozvíjejí v rámci tréninkového procesu, jejich rozvíjení není jediným a hlavním cílem bojových umění. Aby jste dosáhli vyšších stupňů úrovně mistrovství Hapkido, musíte pochopit roli ki a její upravování. Doplňující vnitřní síla, kterou v sobě rozvíjíte dýchacími cviky založenými na principu upravení toku energie ki, dá o sobě vědět na trénincích.

Sebeobrana a ki

Současně se znalostmi o toku energie ki v těle člověka, se bojovník Hapkido učí rozložení důležitých životních bodů, nazývaných Kupso. Po úderu na tyto body se narušuje tok energie ki v organismu protivníka a dochází k různým traumatům na jeho těle. Takové techniky se jeví efektivnější než obyčejné údery rukou a nohou.

Dan Jon

Zdá se, že jednou ze základních koncepcí Hapkido se jeví pochopení rovnováhy lidského těla (Kyun, hyung). Učení o rovnováze v Hapkido je svázáno v prvé řadě s hlavním bodem lidského těla, tzv. Dan Jon. Dan Jon nepředstavuje jen bod centra těžiště těla, ale i hlavní těžiště koncentrace energie ki. Nachází se asi10 cmpod pupkem. Pochopení bodu Dan Jon dává bojovníkovi Hapkido možnost lépe a silněji vést údery a provádět techniky.

Meditace (Munjum)

Meditace prakticky pomáhá bojovníkovi HAPKIDO zaměřovat vnímání, zvyšovat koncentraci a využívat energie Ki.

Meditační cviky na rozproudění energie Ki Dan Jon Hup

Tímto cvičením začíná každý trénink Hapkido. Významem tohoto dýchacího cvičení je rozproudit v těle před tréninkem energii Ki a zároveň soustředit své vědomí na následný trénink. Provádí se ve čtyřech směrech: dopředu, nahoru, do stran a dolů. Při provádění těchto cviků se dodržují základní pravidla: v uvolněném širokém postoji začínáme výkřikem (kihap), prsty na rukou se co nejvíce rozevřou, předloktí je zatnuto, nohy zároveň s výdechem jdou do podřepu a břicho je taktéž zatnuto. Nohy, ruce a výdech musí skončit současně. Pokud toto cvičení je provedeno správně, měli by jste cítit v těle nahromaděnou energii a po těle by vám měl téci pot.

Hierarchie Hapkido je odrazem individuální úrovně mistrovství ovládání technik. Každá vyšší úroveň trénovanosti zapojuje do sebe další nové úrovně a rozvíjí techniky k pochopení a zdokonalování umění Hapkido. Bez pochopení základních technik Hapkido se nikdy nedoberete k pochopení vyšších mistrovských technik na sebe navazujících. Aby jste dosáhli vysokého stupně Hapkido, musíte pochopit nejen filosofii tohoto bojového stylu, ale i samotný život.

V Hapkido existují dva stupně klasifikace mistrovství: kup- pro začínající studenty a dan- odděluje vyšší stupně ovládání umění.

Stupněm kup se hodnotí začínající studenti, kteří se zařazují do procesu učení osnov a základů Hapkido. Každý úplný začátečník nosí nejprve bílý pásek, po zvládnutí základních technik a návyků se mění na žlutý, modrý a červený.

Nositelé stupně dan, po zvládnutí všech základních technik a pochopení principu Hapkido mohou dále zvyšovat své umění. Tito studenti již jsou oprávněni nosit pásek černý.

Třetího danu dosáhnou ti studenti, kteří zvládnou výuku specifických a složitých elementů Hapkido.

Po dosažení 4. Danu bojovník dostává právo nosit titul instruktor. Po úspěšném složení zkoušek, zahrnujících prověrku fyzické připravenosti a také ústní a písemné otázky, dostává instruktor povolení k otevření svého vlastního Dojang. Do získání 4. Danu a licence instruktor, mohou čekatelé vyučovat Hapkido pod záštitou svého mistra.

Pátý dan může být udělen až po pěti letech od udělení 4. Danu a to po složení zkoušek, zároveň je udělen titul mistra umění Hapkido. Když se bojovník nachází na této úrovni, dostává titul Sabomnim.

Sabomnim, držitel 7. Danu Hapkido může svým studentům udělovat stupně až do výše 5. Danu. Jestli žák dosáhne titulu Sabomnim, jeho mistr se dostává na úroveň Kwangžanim, to znamená velmistra.

Devátý dan se jeví jako nejvyšší stupeň individuálního umění Hapkido. Nemálo mistrů dosáhlo na tento stupeň, ale stálo je to 40 let poctivého tréninku a zdokonalování. Někdy se stává, že 9. Dan je mistrovi udělen až posmrtně.

Desátým danem se může pyšnit jen zakladatel Hapkido mistr Choi. Kromě jeho, mají 10. Dan někteří pokračovatelé mistra Choi. Je to proto, že po smrti mistra v roce 1986 se z řad vyšších mistrů Hapkido, kteří se učili přímo u mistra Choi, nastal rozkol, který dal vzniknout mnoha nezávislým organizacím Hapkido. Proto někteří z těchto bývalých žáků mistra Choi se teď představují jako držitelé 10. Danu.

Jiní si ponechali poctivě udělené8. a9. Dany. Tohle vše potvrzuje, že Hapkido nezůstalo stát na místě, ale pokračuje se dále rozvíjet, vnáší do sebe nové techniky a nové chápání smyslu Hapkido, stejně, jako to dělal mistr Choi, který po návratu do Koree začal zapojovat různé styly pro vznik osobního bojového systému.

Zpracoval R. Kocháň